Před desa­te­ro zima­mi a deva­te­ro léty, se v cha­lu­pě pod dědi­nou naro­dil malý chla­pe­ček Hon­za. Bylo to dítě jako kaž­dé jiné, mož­ná jen tro­chu chytřej­ší, než býva­lo obvyk­lé. Jeho sta­rost­li­vé mamin­ce se z něj poda­ři­lo vycho­vat moc prí­ma klu­ka. A tady to vlast­ně všech­no zača­lo. Jed­no­ho dne si mamin­ka uvě­do­mi­la, že víc už Hon­zu sama nena­u­čí. Sba­li­la mu pro­to uzlí­ček a posla­la ho do svě­ta na zkušenou.

Hon­zo­vi se zpr­vu nechtě­lo. Ale pro­to­že věděl, že mamin­ky mají vždyc­ky prav­du, sle­zl z pece a šel. A byla to ces­ta dlou­há, občas i kruš­ná, ale pořád vese­lá. Že měl Hon­za odjak­ži­va dob­ré srd­ce, a k tomu i za uši­ma, pove­dl se mu neje­den husar­ský kou­sek. Chytře přelstil nena­syt­nou šafář­ku, lakot­nou sel­ku na sekyr­ko­vou polév­ku utá­hl, sed­lá­ko­vi vytřel zrak, u lou­pež­ní­ků ve vší počest­nos­ti slou­žil, čímž si majestát­ní úřad krá­lov­ské­ho bube­ní­ka pro­ti sobě pohně­val. A dokon­ce se sám stal málem krá­lem! Ješ­tě štěs­tí, že pro všech­ny ty svo­je klu­ko­vi­ny nako­nec nepři­šel o to nej­cen­něj­ší, co na své ces­tě našel — o vrou­cí lás­ku sed­lá­ko­vic děveč­ky Mařenky.