Zná­te ten pocit, když se vám během jedi­né­ho roku obrá­tí život vzhů­ru noha­ma? Amber, její mat­ka Lorra­i­ne i babič­ka Kay o tom vědí svo­je. Mla­dé Amber po ránu nebý­vá dob­ře od žalud­ku a má pro to jedi­né vysvět­le­ní: „V posled­ní době mám koco­vi­ny jako pra­se.“ Zou­fa­lá Lorra­i­ne si vez­me k srd­ci radu svo­jí psy­cho­lož­ky, „aby si tenhle týden udě­la­la aspoň jed­nu radost“ , a nechá­vá se pře­mlu­vit k lek­ci sal­sy pro začá­teč­ní­ky. A babič­ka Kay? Ta i přes nároč­nou péči o své­ho nemoc­né­ho man­že­la tou­ží ješ­tě žít. Jak sama říká: „Kru­ci­nál, já pře­ce nejsem mrt­vá, jsem jenom na špat­ný stra­ně od čís­la šedesát!“

Tři oby­čej­né ženy nám bez zby­teč­né­ho sen­ti­men­tu a s vel­kou dáv­kou humo­ru svě­řu­jí své rados­ti, trá­pe­ní i svá nej­ni­ter­něj­ší tajem­ství. Jejich odzbro­ju­jí­cí upřím­nost i not­ná dáv­ka sebe­i­ro­nie vás doká­žou sou­čas­ně dojmout i rozesmát.